Seděla jsem na zemi vedle postele a vůbec netušila, co bude dál. Cítila jsem se naprosto na dně. Byla jsem unavená a vyčerpaná, a to nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Pořád jsem se nemohla dostat z jakési podivné „virózy“, kdy mi vlastně jakoby nic nebylo, ale já nebyla schopná normálně fungovat. „Co to se mnou je?“, říkala jsem si. „To už to takhle bude napořád?“ To už se pořád budu cítit takhle příšerně?

Tehdy jsem už pátým rokem pracovala ve velké korporátní firmě, kam jsem nastoupila hned po vysoké. Vystudovala jsem překladatelství francouzského jazyka, ale i když to byl můj sen a já toužila překládat knihy, bála jsem se do toho skutečně jít. Bála jsem se, že v tom nejsem dost dobrá, a také jsem měla zafixováno, že se tím neuživím, jak nám vesele vtloukala do hlavy většina profesorů. A tak jsem vzala první práci, která se mi nabídla, protože jsem vlastně ani nevěděla, co chci dělat.

Bylo to pět ohromně zajímavých a obohacujících let. Škola života. Spoustu jsem se toho naučila, spoustu toho zažila. Ze začátku mě práce bavila. Několik let to byla skutečně práce snů. Denně jsem používala francouzštinu, jezdila do Francie na služebky, měla jsem fajn kolegyně, dobré peníze, různé firemní akce, večeře. Bylo to moc fajn.

Ale po pár letech se změnilo vedení firmy a pomalu se to začalo měnit. Valilo se na nás pořád víc a víc práce. Dostala jsem novou funkci, která sice byla ceněná, ale já se stala člověkem, který řeší problémy celého týmu. A i když mě to bavilo, bylo to náročné. A k tomu přibývala různá jiná práce. Měnil se systém a já byla pověřena tyto změny školit. Bohužel se měnil k horšímu, já s tím nesouhlasila, ale musela jsem všechny ostatní přesvědčovat, že je to potřeba a že to bude fajn. Bylo to únavné.

Byla jsem přetížená a postupem času jsem to v práci začala nesnášet. Snažila jsem se jít s proudem, ale šla jsem vlastně naprosto proti sobě. Bylo to náročné a já po nějaké době onemocněla. Nic vážného, ale byla jsem pořád unavená a měla pořád zvýšenou teplotu. Ale hlavně jsem byla vyčerpaná psychicky.

Několik týdnů jsem zůstala doma. Pořád jsem se z té „virózy“ nemohla dostat. Už to bylo únavné. Chtěla jsem být zdravá, ale zároveň jsem se děsila okamžiku, kdy se zase vrátím do práce. A tak jsem se jeden moment složila. Seděla jsem na té zemi, brečela a ptala se sama sebe, jestli tohle bude už napořád? Jestli se už navždy budu cítit takhle děsně?

A najednou jsem v hlavě uslyšela hlas, který mi řekl: „To záleží na tobě…“. A já jsem v tu chvíli jakoby procitla. Úplně mě to vyvedlo z míry. Ale v tu chvíli mi to došlo a naprosto se mi ulevilo. Vždyť to přece záleží na mě! Já bych přeci měla rozhodovat o svém životě. Já bych se měla rozhodovat, jaký můj život bude.

Když jsem si tohle uvědomila, už to nikdy nebylo jako dřív. Už jsem se pak uzdravila a do práce se vrátila.  Ale ne na dlouho. Dala jsem výpověď a s přítelem jsme odjeli na 2,5 měsíce do Austrálie a na Nový Zéland. Po návratu jsem se už do zaměstnání nikdy nevrátila. Začala jsem si hledat vlastní cestu – někdy odvážně, někdy metodou pokusu a omylu. Postupně mě tato cesta dovedla ke koučování a k práci, která mi dnes dává hluboký smysl.

Dnes vím, že svoboda nezačíná výpovědí ani cestou na druhý konec světa.
Začíná uvnitř.

Začíná ve chvíli, kdy si dovolíme přiznat, že něco není v pořádku.
Kdy si položíme otázku, jestli to takhle má být napořád.
A kdy si tiše uvědomíme, že máme moc rozhodnout se jinak.

Ne všechno můžeme změnit hned.
Ale vždy si můžeme vybrat, jestli půjdeme proti sobě – nebo k sobě.

Tenkrát jsem pochopila něco zásadního.
Že to, jaký život budu žít, nezáleží na okolnostech.
Záleží na mně.

A právě to dnes pomáhám ženám znovu si uvědomit.